Nevěřte škarohlídům

Ať už se vrtnete kamkoliv, všude můžete slyšet prakticky totéž. Stesky, stesky a zase jenom stesky. Ať už jste kdekoliv, všude můžete zaslechnout z úst lidí jak sobě blízkých, tak i zcela neznámých, jak to stojí za starou belu, za starou bačkoru, za prd a případně i za něco ještě daleko nelibozvučnějšího.

Potkáte-li někoho, kdo hledí na cenovky v obchodě, sotva uslyšíte nějaké příznivé hodnocení tamní cenotvorby, sotva jste někde v nějaké provozovně, kde se poskytují nějaké ty služby, slyšíte, jak je tam draho. Že zkrátka něco takového nebývalo a že by se ti dnešní šizuňkové měli stydět.
Protože při tom, kolik vyděláváme, případně kolik bereme jak důchod nebo jiné dávky, by zboží a služby za tyhle ceny měly být přinejmenším pozlacené. Protože jak máme s touhle almužnou žít?
A ti nahoře? Jistě, slibovat umí, ale jakmile je po volbách, nechali by člověka klidně chcípnout hlady.

Jsme zkrátka takoví. Přinejmenším podstatná část našeho národa smýšlí právě v těchto intencích. A bude tak smýšlet kdykoliv, za jakýchkoliv okolností. I kdybyste našincům dali dvakrát, třikrát nebo klidně i desetkrát tolik, trochu se zatetelí blahem a zanedlouho si zase povedou svou. O těch nesnesitelných poměrech.
Je jenom málo těch z našich řad, kteří jsou ochotni nahlas a veřejně říci, že si nežijeme ani trochu špatně. Ba že se naopak máme snad přímo skvěle. Tak, že je nám to možno závidět.
Což – ač si to nechceme připustit – je pravda pravdoucí. Protože kdybychom pohlédli na svůj život nezaujatě, kdybychom se na naši životní úroveň podívali očima většiny lidí naší planety, uviděli bychom docela jiný, daleko optimističtější obrázek.
Z pohledu lidí je nám sice ouvej, , jenže jak je tomu ve skutečnosti?
Úplně jinak.
Sice jsou i v našich řadách chudáci, ba i učinění ztroskotanci, ale jako celek si žijeme mnohem lépe, než si žil kdokoliv z našich předků. Za našich rodičů jsme si sice byli rovni, ovšem rovni v mizérii, v níž nejednou nebyly k mání ani ty nejzákladnější věci. Za našich prarodičů tu byla válka, kdy nebylo nejednou pořádně ani co do úst a mnohé bylo na příděl nebo za drakonické ceny na černém trhu, ještě předtím tu byl ryzí kapitalismus, kdy si mohl člověk o nějakých sociálních jistotách téměř nechat zdát a dělal za almužnu.
Zatímco my? My si ve srovnání se zmíněnými dopřáváme. Někdy kvalitu za přijatelné ceny, někdy levnější, ale přesto snesitelně kvalitní alternativy. Máme co jíst, máme co na sebe i kde bydlet, máme zdravotní péči i zajištěné dětství a stáří.
Prostě se máme. Jenom jsme zhýčkaní. A než se trochu uskromnit či více máknout, raději nadáváme na poměry. Které by nám většina lidí naší planety mohla jedině závidět.